Ludvík Němec publikuje v sinusoidách. Jádro jeho tvorby leží v osmdesátých letech, v následující dekádě vydal jedinou povídkovou sbírku a pak se na takřka dvacet let odmlčel. Druhý tvůrčí vrchol přišel s povídkovou sbírkou Láska na cizím hrobě z roku 2013, za niž byl nominován na Magnesii Literu a po níž následovala s dvouročním odstupem další podobně koncipovaná sbírka Odpustky pro příští noc a v roce 2018 ještě román Žena v závorce. A po něm — další sedmiletá odmlka. Až letos se bývalý ředitel brněnského studia Českého rozhlasu znovu publikačně připomněl povídkovou sbírkou Ještě jeden tanec, drahá.
Tyto „medailonové“ informace zmiňuji především proto, že z nich vyplývá, že Ludvík Němec rozhodně není grafomanem ani autorem, který by se v duchu hesla „publish or perish“ potřeboval co pár let připomenout novou knihou — byť třeba „jen“ povídkovou. Tři z posledních čtyř Němcových knih jsou povídkové sbírky, k tomuto útvaru nicméně autor přistupuje jinak, než jak je v místních poměrech běžné. V české literatuře jsme pořád ještě zvyklí spíše na povídkové sbírky shromažďující určité penzum textů, které se autorovi sešly v průběhu nějakého času v šuplíku. V poslední době však začíná vycházet čím dál více povídkových knih, které zřetelně vznikají jako celek, v nichž jsou povídky tematicky provázané, případně na sebe rovnou navazují či odkazují. Právě takové knihy píše Ludvík Němec.
Jeho novinka se skládá z pěti povídek, které všechny zabírají zhruba třicet tiskových stran. Již název knihy dává tušit tematické úběžníky většiny textů. Je to jednak láska — což čtenáře autorových posledních knih nemůže překvapit —, jednak blízkost smrti či konečnosti, hrdinové Němcových nových povídek si uvědomují, že to hlavní v jejich životě už se událo a to, co právě zažívají, může být posledním dráždivým tancem jejich života.
Protagonistou první povídky je manažer jménem Hron, který si začne románek se svou podřízenou Tamarou, a to poté, co mu tato žena oznámí, že je nevyléčitelně nemocná. S přihlédnutím k celku sbírky se povídka jeví z hlediska svých témat až modelově, ale psaní Ludvíka Němce je všechno, jen ne modelové. Těžko s jistotou tvrdit, jak jednotlivé texty vznikaly, ale při jejich pročítání se Ludvík Němec jeví jako autor veskrze intuitivní.
Byť povídky dospějí pokaždé k závěru (nejedná se tedy o pouhé záznamy situací, imprese či evokace), nezdá se, že by tyto pointy měl autor dopředu připravené. Spíše jako by hleděl hned zpočátku zapojit do povídky množství výrazných motivů, k nimž se následně bude moct vracet, variovat je a s jejich pomocí povídku zahušťovat a vést k cíli. V úvodním textu je to například žebračka, s níž se Hron střetne na ulici a o níž následně při pobytu v Poličce vypráví své milence — tento motiv sehraje klíčovou roli v samotném finále povídky. A i když Ludvík Němec nenechává povídky nedořečené, rozhodně nesklouzává k doslovnosti. Povětšinou se mu velmi dobře daří vyvolat dojem příslovečného Hemingwayova ledovce: po dočtení — a vlastně už při čtení — máme pocit, že se kdesi pod slovy odehrává něco víc, o čem nevíme, co však zároveň chceme znát.
Opakovaný vtip… někdy zůstane vtipem
Neopominutelným rysem Němcova psaní je hravost. Lze jej řadit po bok autorů, jako jsou Michal Ajvaz či Jiří Kratochvil, tedy spisovatelů spojovaných s postmoderní literaturou, a to s její odlehčenou polohou, která náruživé vyprávění úzce propojuje s potměšilostí, rozverností a rozkoší ze psaní a z toho, co všechno je při psaní možné. Ludvík Němec se sice na rozdíl od Kratochvila a Ajvaze nepouští do okázalých metanarativních experimentů, i on však s oblibou bourá mimetický efekt, když například vypravěč reflektuje svou pozici zprostředkovatele příběhu: „Zpět k próze, do prózy. Už sedí proti mně.“
Jsou to postupy sice poněkud oldschoolové, ale v nové sbírce Ludvíka Němec nepůsobí křečovitě, autor jimi nechce ukazovat, co všechno si ve světě svých próz dovolí, ani nejsou pro celek úplně klíčové. Slouží spíše jako taková připomínka toho, co je autorovi blízké, z čeho vypravěčsky čerpá, podobně jako si člověk neodpustí odvyprávět oblíbený vtip, když mu někdo takříkajíc nahraje, jakkoli ví, že už ho všichni u stolu slyšeli desetkrát.
Hravost Němcova psaní nicméně nespočívá pouze v metanarativních narážkách a literárních aluzích. Samotné texty místy působí silně vykonstruovaně, strojeně, dialogy jsou nezřídka ulepené a trapné, jako by autor testoval míru čtenářského vkusu — a mnohdy se určitě dostane za hranu toho, co bude publikum považovat za citlivé. V povídce „Pod lehkou taktovkou“ se například dirigent Stach, nacházející se zrovna v bytě své dcery, střetne s dceřinou přítelkyní. A jeho konverzace s ní je prodchnuta hutným erotickým trapnem, v němž, jak čtenáři Ludvíka Němce vědí, se autor vyžívá: postarší umělec se dceřiny partnerky ptá, co ženy vzrušuje, dívka mu kontruje otázkou, kolik žen po něm chtělo, aby jim „zmaloval zadek svým klacíkem“, tj. taktovkou. Do krajní polohy dovede protagonista rozhovor, když se dívky, jež si přivydělává jako masérka, zeptá, zda mužům masíruje také prostatu.
Dialog je místy takřka bizarní, přesto se do zdánlivě prostoduchého a obhroublého plácání daří Ludvíku Němcovi propašovat i množství tíživých momentů, třeba když se dirigent Stach dozví, že jeho dcera raději trénuje hru na klavír s přítelkyní, nikoli s ním, a řeč přijde i na klavírní lekce, které dceři udílel v minulosti a při nichž se choval takřka despoticky. Nemluvě o východisku celé povídky: Stach se nachází v dceřině bytě, protože v jeho vlastním umírá jeho matka a „rodina se shodla, že muž tak citlivý by matčinými bolestmi příliš trpěl“.
I v povídce „Z lůna“ se člověk ve vypravěčově blízkosti nachází na hranici smrti, konkrétně se jedná o staříka, v jehož domě si vypravěč — s autobiografickými rysy — pronajímá letní byt. Stařík žije sám a jeho dům se pokouší získat majitel nedalekého nočního klubu, který za ním posílá svou zaměstnankyni, aby jej přesvědčila k prodeji.
Z celku sbírky se vymyká text „Buď láska“, který je jako jediný z knihy datován, konkrétně rokem 2022. Zde se protagonista dostane do křížku s ukrajinskou kadeřnicí, která neumí česky, špatně pochopí jeho instrukce a ostříhá jej dohola. A to zrovna v situaci, kdy se má rozejít se svou přítelkyní a kvůli novému sestřihu vypadá jako onkologický pacient. Jakmile se však dozví, že kadeřnice dostala výpověď, vypraví se k ní s finanční výpomocí — a dojde k nedorozumění, když si myslí, že mu chce ukrajinská žena nabídnout sexuální služby.
Námětem této povídky Ludvík Němec nakročil k pokusu o reflexi geopolitické a společenské situace (byť nakonec dospěl zpět k melancholickým eskapádám s erotickým podtónem), zároveň však jako by tím přistřihl křídla svému vypravěčskému zápalu. Oproti jiným textům je povídka „Buď láska“ podivně nedomrlá.
Přimyslet si reálný svět
Většina povídek se pohybuje na dráždivé hraně úlisné lascivnosti a fatality — aniž by se však za melancholickým obcházením tohoto prostoru skrývalo nějaké zřetelné východisko, něco, co by člověku dalo pocit, že pro daný aspekt povídku četl (kdybychom nebyli na stránkách literárního periodika, napsal bych lakonicky, že si pro sebe člověk z povídek nic myšlenkově podnětného neodnese). Ani těsná blízkost smrti povětšinou nevytváří dojem, že by v povídkách hrálo prim něco jiného než příslovečná radost z fabulace, respektive fabulační bravura. Ludvík Němec konstruuje povídky s ojedinělou jistotou a přesvědčivostí, avšak to je také hlavní přednost většiny textů. Povídky nechávají dostatek místa pro interpretaci, rozehrávají množství témat, ale nelze říct, že by texty samotné vedly čtenáře k nalézání nějakého přesahu.
„Možná ji v reálném světě udržuje už jen to, co si k němu přimýšlí,“ dozvíme se o Tamaře z úvodní povídky. Tato věta by mohla sloužit jako dráždivé motto většiny povídek. Příběhy se pohybují na tenké hraně mezi reflexí tíživých situací (reálného světa) a zdánlivě bezvýznamným výmyslem a právě pohyb po této demarkační linii je důvodem, proč mohou být Němcovy texty tak přitažlivé.
Samozřejmě jak pro koho: na mladší publikum budou nejspíš jeho protagonisté působit ulepeně či úlisně, pro někoho může být zase nepřekonatelnou překážkou zmíněná absence přesahu. Psaní Ludvíka Němce nám však připomíná, že smyslem literatury nejsou jasné významy, ale může jím být i hra. Je-li tak melancholicky působivá a vypravěčsky přesvědčivá jako v Němcových povídkách, po dočtení není třeba litovat, že se kniha s poslední otočenou stranou v podstatě vyčerpá.
Kryštof Eder
Autor je porotce CLK v kategorii próza
(Text původně vyšel v časopisu Host.)
Ludvík Němec: Ještě jeden tanec, drahá
Druhé město, Brno 2025
194 stran