Na Pavle Horákové je sympatické, že neinscenuje rodinná dramata na barvotiskovém pozadí i že nechrlí knihy závodním tempem. Od úspěšného průlomu do světa beletrie pro dospělé, kterým byl román Teorie podivnosti (2018), je každá její další próza pokusem o jiné téma, o jiný způsob vyprávění a možná i získání jiné cílové skupiny čtenářů. Platilo to pro Srdce Evropy (2021) a platí to i pro novou prózu Okno na západ. Jinou otázkou však je, zda se jí to hledání nevyšlapaných cest daří.
Rozkolísané komíhání mezi esejem a románem, v němž se obě složky navzájem spíše blokují a ruší, než aby vytvářely dynamické napětí, poznamenalo již předchozí Srdce Evropy. Zápisky z dávné minulosti zde byly protknuty chatrně vystavěným příběhem postavy pátrající po stopách a okolnostech někdejšího života, aniž by došlo k pestřejší a nosnější konfrontaci obou rovin. A podivnou žánrovou hybriditou se vyznačuje i nové Okno na západ. Ignorování základní poučky románového psaní, tedy že román má vyprávět i myslet příběhem, je zde ještě okázalejší a působí dojmem, že Pavla Horáková si z tohoto ignorování udělala program. Vzniká tak pokus o experiment, ale bortí se román — proto se zdráhám používat toto označení a budu o Oknu na západ dál mluvit jen vágně jako o próze.
Dětští průvodci v muzeu
V úvodní pasáži přijíždí z Bruselu postarší evropský úředník David vytřídit krabici papírů, jež v bytě jeho rodičů zbyly z jeho dětství. A přijde mu pozvánka na sraz spolužáků po letech. Papíry vytřídí, na sraz nejde, ale i tak bez dalších okolků a vysvětlování upadne do vzpomínek. A my s ním. Jsme v roce 1987 a David hovorovým jazykem a perspektivou puberťáka začíná líčit každodennost žití v pozdně normalizačním Československu v roce, kdy začali vyrábět nový automobil Škoda Favorit, Waldemar Matuška už rok žil v emigraci na Floridě a Husáka v křesle generálního tajemníka vystřídal Jakeš. A jeho vzpomínky pravidelně střídá perspektiva spolužačky Marty. Jen s tím rozdílem, že David líčí vše sám, zatímco Marta je postavou, o níž se vypráví, byť vypravěč se dívá na svět jejíma očima (naratolog by zajásal nad exemplární ukázkou fokalizace). Obě líčení jsou tematicky provázaná: K hraní čáry zavítá ve vzpomínce David; v jeho podání ji hrají o desetníky. A hned vzápětí čáru reflektuje i Marta, akorát že mluví o drobných. Zároveň se jejich tematický záběr trochu rozbíhá: U Davida se dozvíme, jaké časopisy tehdy vycházely, u Marty se ve stejné pasáži dostaví sběr céček.
Nu a tak to jede dál a dál. Neúnavně se oba střídají a jejich vzpomínky zabírají z klučičí a holčičí perspektivy (genderové rozdělení zde neslouží ani tak k analýze mužské a ženské senzitivity, ale je spíše nástrojem pro vygradované dějové finále) totožné věci a jevy, anebo se mírně rozejdou. A my jako čtenáři se tak ocitáme v retro muzeu. Oba protagonisté kolísají mezi perspektivou dítěte a perspektivou průvodce po sbírce dávných exponátů s nostalgickou příchutí: „Mně táta kupuje Ábíčko, teda ABC mladých techniků a přírodovědců, pak Vědu a techniku mládeži, Sedmičku pionýrů a Pionýra.“ A my cítíme, že to není ani tak proto, že by svému synovi takovou přehršli přál, ale spíše proto, aby výčet zahrnul vše, co z dané kategorie v reálném světě existovalo. A tato informační exkurze je vzápětí proložena dětskou perspektivou: „Ty poslední dva mi krade ségra, protože jsou v nich texty písniček s akordama a fotkama zpěváků.“ Chvilku vědoucí průvodce, který má nadhled a vidí celek, a chvilku dítě zanořené dovnitř dobového dění. A obojí se jaksi tluče: Kde se v pubertálním Davidovi bere vědomí, že nemůže říct pouze „Ábíčko“, ale že musí doplnit i plný název? A komu to David vlastně vypráví? Vzpomíná si jen pro sebe, protože má čas a chuť? Anebo vzpomíná pro někoho? Kdyby vzpomínal jen sám pro sebe, nemusel by se tak krkolomně snažit vše přesně pojmenovat, nevytvářel by koherentní a uspořádaný tok vzpomínek. Kdyby to psal či někomu vyprávěl, tak by měl zas asi své vzpomínky ještě lépe systematizovat, neponechat jejich tok náhodnému bloudění paměti, ale uspořádat je do kategorií či tematických trsů. Nu a Marta také, byť za ni mluví vypravěč.
Bez obrázků
Pokud se s prózou Pavly Horákové chceme zanořit do nostalgického vzpomínání, tak to asi jde. Jen si člověk říká, že v nebeletristických retro knížkách to bývá i s obrázky. V Oknu na západ čteme o mletí kávy v samoobsluze: „Mám rád naši samoobsluhu. Vždycky to tam voní čerstvým kafem, protože lidi si ho tam hned po nákupu melou ve dvou přístrojích naproti pokladnám. Pytlík značky Standard se nahoře rozstřihne, zrnka se nasypou do mlýnku a ten samej pytlík se zahákne dole a rovnou se do něj sype mletý kafe. Pak se ještě několikrát cvakne takovou páčkou, aby se vysypaly i zbytky, co někde cestou uvízly, a celá samoobsluha se rozvoní.“ V publikaci Retro. Co bylo (a nebylo) za reálného socialismu Michala Petrova najdeme: „Směs Standard, ve své době prý nejlepší nejlevnější káva na světě, se dostávala na trh jako zrnková. Teprve v obchodě ji semílaly buď prodavačky, anebo si kávu mleli zákazníci sami. Strojky na mletí stály za pokladnami, u nich na viskocelu zavěšené nůžky. Vsypávali jsme zrnkový obsah sáčku do plastového trychtýře, mačkali červený spouštěcí knoflík a do spodní výpustě klepali tak dlouho, dokud nevypadla poslední, ale opravdu poslední částečka semletého prášku. Vůně čerstvě namleté kávy se šířila celým krámem.“ Petrov je upovídanější, Horáková víc drží styl, ale jinak to vyjde dost nastejno.
Pokud ale Okno na západ chceme číst jako román, vadí v tom ten okatě didaktický konstrukt: Oba hlavní protagonisté mají být dětmi, ale zároveň musejí plnit roli vykladačů, kteří vytvářejí encyklopedii normalizační všednosti. David kouká „na Televizní klub mladých […] byla Hitšaráda se Šípem a Uhlířem. Tam jsem taky poprvé slyšel Pražákům, těm je tu hej. Zpíval to František Ringo Čech, protože Pražskej výběr byl ještě zakázanej“. Slyší to poprvé, ale zároveň už ví, že správně by tu písničku měl hrát Pražský výběr, akorát že je zatím ještě zakázaný. Drhnutí perspektiv dítěte a chodící encyklopedie neumí Horáková vyřešit.
Teprve v poslední pětině prózy se normalizační bezčasí protrhne. Přijde rok 1988 a monotónní evokaci normalizačních předmětů opepří jak projevy rozpadajícího se režimu, tak chování dětských protagonistů, jež už má i nějakou závažnost, ba i osudovost. V retro muzeu už neprocházíme kolem pytlíků s bonbóny, ale kolem kazet s Krylovými písničkami či s Jakešovým projevem z Červeného Hrádku a dusno je kolem podpisů Několika vět. Zároveň se osudy Davida a Marty začnou víc prolínat. Díky zdramatičtění, které posun v dobových kulisách našim protagonistům přináší, se konečně začne odvíjet nějaký příběh. A tento příběh na posledních pár desítkách stránek nabere tempo: Mávnutím kouzelného proutku už nejsme mezi normalizačními předměty a jevy, ale ve víru krkolomných životních osudů. Najednou je v centru vyprávění děj, a ne líčení. Stylem filmové povídky se zde vypráví něco, co by vydalo na román. Na chvilku se ocitneme v Kanadě, a hned jsme zas v Praze roku 2000. Kolem Davidova poklidného příběhu se jak čtverný salchow obtočí příběh Marty. A ta nám nakonec i poslední kapitolku odvypráví vlastním hlasem. Retro skončilo, najednou se letí velkým světem a tempem bondovky.
Akorát že nám čtenářům by bylo dost jedno, i kdyby postavy odletěly na Mars. Je těžké si k nim vytvořit vztah, když většinu románu sloužily jen jako věšáky na předměty; jako nástroje, na nichž procházka normalizačním muzeem drží. Neměly se možnost rozvinout, stát se vydatnějšími, vyvíjet se. Takže je i celkem jedno, jak to celé dopadne. Byť klobouk dolů před tím tempem: Jako když peloton vyčkává a najednou dva tři kilometry před cílem všichni šlápnou do pedálů. Ale pro nás jsou to anonymní postavičky na obrazovce, bez příběhu a zajímavého rozměru. A jestli Davidův vzpomínkový stroj jede dál, anebo už se zase vrátil do Bruselu, se nedozvíme. Cíl je jinde než start.
Okno na západ je bizarní próza. Svéhlavá, okázale kašlající na osvědčené postupy. A zároveň poklidná a usazená až běda. Kráčet soustředěně skrz to přeplněné normalizační retro dá zabrat. V závěru vás sice vyprávění naloží do Fiatu Uno a je to fakt rychlá jízda. Akorát že nejede nikam, kam byste se chtěli dostat.
Petr A. Bílek
Autor je porotce CLK v kategorii próza
(text původně vyšel v časopisu Host)
Pavla Horáková: Okno na západ
Argo, Praha 2025
253 stran