„Chtěl jsem podat zprávu o svém minulém, zaniklém světě, protože si myslím, že obrazy, které určují můj svět, ze kterých jsem utvořen a které si zpětně skládám dohromady, jsou prostě zajímavé a snad i důležité,“ řekl básník, germanista a překladatel Pavel Novotný, když komentoval (viz A2, 3/2021) svůj tehdejší autobiografický diptych Zápisky z garsonky (2020) a Dědek (2020). Zdá se, že i po letech zůstávají některé obrazy stále důležité. Po následující Proceduře (2022), v níž se „svět rval na cucky“, dalekohled směřoval ve finále s úlevou na Měsíc a čas doklopýtal až do přítomnosti, se pohled v Babičce (2024) znova, počtvrté stáčí zpět k týmž obrazům minulého světa. Společně s autofikčním vypravěčem Pavlem vstupujeme opět do téhož časoprostoru mezi sídlištní garsonkou na kopci a vilou pod kopcem, do času mezi dětstvím a dospělostí.
Nahoře v garsonce stále bují matčin „měkký nepořádek“, cinkají láhve i hlasy přátel, vládne zde bezúčelnost a pomalost. I studený dům, který prarodiče, lékaři dosidlující poválečný Liberec, postavili ze žuly, známe z předchozích sbírek. Na rozdíl od kouřem prodchnuté garsonky se tam provozuje zdravý životní styl a neustávají pravidelné a iritující zvuky dělného a účelného života — šicího stroje, sekačky, vysavače, mixéru, vrtačky, pravidelného cvičení nebo televizních kvízů, a především imperativy prarodičů, kteří mají po ruce vždy vhodnou diagnózu a životní manuály. Zatímco v předchozích částech autofikční pentalogie (poslední díl Mistr se chystá do tisku) se vypravěčova pozornost upínala na rozbolavělou, avšak neustále vzdorující (nemoci, rodičům i normalizační každodennosti) máti a zaťatého supícího dědka, nyní krouží kolem babičky.
Taková sprcha se už dneska nevidí
Až doposud jí bylo vyhrazeno bernhardovské němé místo v ušáku, kde pletla svetry a luštila křížovky, anebo jako fúrie vtrhávala do útulně zabordelené garsonky vnést znepokojující pořádek. A to jako symbiotická součást prarodičovského tandemu: „všechno vymetli, / srovnali do latě, všechno znásilnili / tím svým nepochopitelným řádem“ (Zápisky z garsonky). Pokud se týče vnukovy kultivace a tvarování, zůstávají dědek s babičkou nadále děsivým plurálem:
Ráno mě sprchovali ve sklepě ledovou vodou. Sprchovali mě na plastové rohoži, na betonovém potěru, důkladně, jeden nebo druhej, dávali si záležet. Babička postupovala rychle, ale zato ze všech stran: jednou rukou si mě otáčela, ve druhé kmitala vodním proudem. Dědek mi dlouho a nelítostně lil ledovou vodu shora od hlavy dolů a já držel, protože jsem věděl, že nemůžu dělat nic. […] V kuchyni mi babička píchala vakcíny, abych nesípal, dědek mě všelijak mlátil a pohlavkoval, různě mě tvaroval, dřevěnejma kopytama mi protahoval boty, vlhčil je a promašťoval, abych to ještě donosil, ač se mi palce už draly ven. Opracovával mě, omlacoval, slzy mi kapaly, kapaly na ubrus, na podlahu, na papír, na kachličky, někde zdaleka jsem zase slyšel babiččin hlas.
V okamžiku, kdy se upře pozornost na vztyčený babiččin ukazováček (iritující stejně jako gombrowiczovské lýtko) a babička se dostane konečně ke slovu, se z nerudného dědka stává vedlejší figura, která vytváří groteskní atmosféru bizarního bildungsrománu.
Dědek nechává v kotli mizet nepotřebné knihy, lepí, montuje, natírá a kutí, vymýšlí nejúčelnější prostředek na utření zadku. I refrénovité sklepní sprchování, jež obohacuje kafkovský repertoár rodinného sadismu, se nakonec zvrtne do brikolérského morytátu: „Celá ta věc byla nasazena na kus zahradní hadice, zajištěna pruhem gumového lékařského škrtidla a kusem zakrouceného drátu. Při sprchování mi dědek vysvětloval, že ten proud vody je jemnější než z běžných sprch a že taková sprcha už se dneska nevidí a abych prej tu sprchu opatroval dál, až on tady jednoho dne nebude.“ Jenže zatímco doma dědkovi japonské hodinky odměřují čas a on s optimismem vyhlíží civilizační apokalypsu, babička vyráží do světa a „vrhá paprsek do tmy“.
Podivuhodná žena v žulovém domě
Památníkový obraz obdivuhodné ženy (jak o ní všichni říkají), co „všude se zorientovala, všechno znala, všechno před ní couvalo, klidilo se, ustupovalo“ a co všem ztroskotancům na potkání uděluje rady a vnuka vytrvale a neoblomně tvaruje (nejen otužováním, ale i německými slovíčky a četbou) a životním pragmatismem uniká nesnesitelnému dědkovi, se však velmi snadno roztříští.
„Když už člověk založí takovouhle existenci, že se to musí přežít. Že když dědek začne syčet, šeptat nebo se tlakovat a vybuchovat, že pak je nejlepší neříkat nic a myslet si něco o prdeli. Že prej to s ním tak praktikuje už víc než pětatřicet let a celkem se to dá,“ odpovídá dceři na otázku, proč stále žije s dědkem. Jenže ani máti, ani vnuk Pavel se takovými radami nedokážou, respektive odmítají řídit. Jedna z mnoha otázek, kterou Pavlova observace babiččina života klade, tedy nesouvisí ani tak s tím, co všechno a jak se dá přežít a (vy)držet, ale jak se člověku přihodí, že založí „takovouhle existenci“. A jakkoli se zdá, že toto vyvolávání historek a hlášek z rodinného archivu má čistě intimní a komorní charakter, může dobře fungovat i jako zpráva o konkrétní historické a sociální realitě nebo o proměnách společenských elit.
Žulový barák, kolem něhož vyprávění neustále krouží a jenž je i, což prozrazuje závěrečný obraz planící zahrady vyrůstající z popela, onen pevný bod, do něhož vypravěč obrazy rodinného života ukotvuje, funguje jako kamenný palimpsest. Na jedné straně karikovaný obraz normalizační smetánky — prošlapané perské koberce, v křesle se válí pes osleplý po tuzexové čokoládě a místo mléka se vaří z nedostatkového sunaru, domácí ordinace provozovaná jako melouch, zahrádkaření a kutění všeho druhu — a její schopnosti transformovat se, především v osobě babičky, do raného kapitalismu devadesátých let. Na straně druhé myticko-realistický prostor dětství a dospívání, jehož kontury i ve vzpomínkové nostalgii unikají a v jehož labyrintické struktuře (pod postelí, v šuplících, v temném prostoru za prádelnou) přesto vypravěč ustavičně hledá odpověď na otázku, jak jsem se stal tím, kým jsem dnes.
Známe to třeba z próz Bohumila Hrabala nebo Bruna Schulze. Na rozdíl od Schulze ale Novotný nepotřebuje opulentní tělesnou obraznost, poznáváme spíše hrabalovské „minimální podněty, maximální následky“ — k fantastické proměně hororového sklepa postačí zmínka o zavěšených salámech, do nichž se dědek při cvičení mlátí hlavou. Vypravěčův vztah k monstrózní stavbě dobře vystihuje scéna, kdy za deštivé noci čůrá z balkonu a kochá se tím, jak moč stéká na pěstěnou zahradu, a chce se mu „okusovat zábradlí, proplést se špriclema, skočit do větví“, ale nakonec se vrátí dovnitř a zahrabe do peřin. Vila v něm vzbuzuje odpor a zoufalství, ale současně funguje jako doupě, v němž se dospívající Pavel „propadá do sebe, do svejch písmen a všech dalších posedlostí“, dokáže vnímat, jak pomalu teče čas, je „krajně živej“ a učí se „sám od sebe, zcela z vlastní vůle a po svém“.
Vypolštářovanej svět
Babička má jako jediná z chystané pentalogie prozaický charakter. Úspornost sdělovaných informací, rytmizující návraty motivů i slov (imperativů); řinoucí se řeč, která svou mluveností, asociativní odbíhavostí, vkládáním replik jednotlivých aktérů zdánlivě působí jako autentický tok vzpomínkového vyprávění. Ve skutečnosti však dokládá cizelovanou kompozici a z textu činí jakousi fugu, jejíž rytmus ladí s předchozími epickými poémami. Stejně tak narativní perspektiva vypravěče, který nijak nezastírá autobiografičnost, a přesto čtenáře znejišťuje tím, kde se vlastně ono „já“ při neustálém těkání mezi tam/tehdy a nyní/zde nachází. Pavel Novotný se dokázal vyhnout všem typickým autofikčním strategiím: traumatické, emancipační i kazuistické a podivuhodně zkombinovat empatii s odstupem, směšnost s melancholií.
Signalizuje to již obálka — moduritová barevná miniatura. Pokud deformovanost vypravěčova obzoru v Zápiscích symbolizoval pohled přes zrnité sklo dveří, nyní se spolu s Pavlem díváme jako návštěvníci z balkonu (vily, garsonky, biografu) na spektákl, v němž prarodiče „kráčejí jako drobné animované figurky, nezaměnitelní, nezdolní, mocní“. Připomíná to cirkus z Kafkovy povídky „Na galerii“ — vidíme svět doslova jako na dlani, a tudíž rozpoznáváme jeho groteskní iluzivnost, která tak trochu baví, tak trochu děsí. Ani přes ironii a zkoumavý pohled pod lupou nelze udržet distancovaný postoj. Sousoší čtoucí babičky a psa, vymodelované „podle skutečnosti“, vtipný dětský výrobek, jeden z mála explicitních důkazů vzájemného porozumění mezi vnukem a babičkou, nese nejen stopy trochu škodolibého bojkotu rodinných Vánoc, „kdy jsme se vždycky sešli jako sesypané fragmenty kolem stolu“, a pobaveného pozorování, ale i neodbytné melancholie.
„Ještě pořád tu byl tenhle svět, v němž moje babička kralovala z ušáku, vypolštářovanej pevnej svět, kterej visel na posledních nitkách,“ konstatuje vypravěč. Dědek umře, „jako když se vypne proud, přetrhne nit“. Babička navzdory smýčení pije z upatlaných sklenic, přestává nadávat u televize, uděluje poslední instrukci: „A hlavně mi musíš vytrhat z pusy to zlato. Támhle v šuplíku jsou kombinačky, ne abys na to zapomněl!“
Co zůstává z života naplněného účelností a kultivací? Především dům „plnej věcí“! Nelze si nevzpomenout na poslední prózu Daniely Hodrové Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch (2024), jež by s Novotného Babičkou mohla mít vlastně ledacos společného. I v její próze dostávají pozůstalé věci, coby melancholická mementa či kulisy pominulých lidských truchloher, zásadní roli. V případě Hodrové jim však náleží úcta, péče a naděje, že dokud se nerozpadnou ve své nebo románové fyzické existenci, zaručí kontinuitu, zafixují paměť, vyvolají mrtvé… Po dědkovi zbyde opotřebované oblečení (například štupované plavky) a „strašidelnej mlčenlivej systém vzkazů, vykřičníků, slov vyškrábaných na cokoliv. Hrůzné šifry na kanystrech a plechovkách, účelně uspořádaná dílna, ožvejkaný šrouby, strašlivý opravy drátem, jizvy v kruhadlech a pánvích“. V případě Babičky mají věci-výrobky spíše povahu děsivých monster nebo nesou cizí paměť (hodiny po zplynovaných mrtvých).
A tak ani lidé, ani věci, ani příběhy, ale — „degenerace a mutace, slova / co ne a ne zmizet“. A někdy mohou být láskyplná a trýznivá současně. Stejně jako vztyčený babiččin ukazováček, co říká: „Na!“
Blanka Činátlová
Autorka je předsedkyně Spolku CLK a redaktorka čtrnáctideníku A2.
(Text vyšel původně v časopisu Host.)
Pavel Novotný: Babička
Trigon, Praha 2024
112 stran